Původ kasina
Historie rulety
Ruletu, což je francouzský název pro „malé kolo“, původně vyvinuli ve Francii. Dříve, než bylo vyvinuto přesné kolo charakteristické pro ruletu, se hrály jiné hry s podobnými pravidly a výplatami, ve kterých byla čísla losována z pytle nebo hracích karet. V Itálii tyto hry nazývali biribi (popsal ji Casanova ve svých pamětech) a hoca. V Anglii je nazývali rowlet, roly poly a ace of hearts.
Historie rulety: počátky
Francouzský matematik a vynálezce Blaise Pascal (vynálezce injekční stříkačky, hydraulického lisu a kalkulačky) byl v polovině 17. století možným průkopníkem rulety. Jeho korespondence s Pierre de Fermatem (který vyvinul kalkulus) vedla k rozvoji teorie pravděpodobnosti. Jejich dílo začalo odpovědí na otázku ke hře v kostky, kterou položil Chevalier de Mere. Pascal strávil podstatnou část svého života snahou vyrobit perpetuum mobile. V roce 1655 bylo výsledkem jednoho z jeho neúspěšných pokusů kolo, které se otáčelo téměř bez tření.
Historie rulety: 19.–21. století
Známé kolo, pravidla a název se objevily v pařížských kasinech ve Francii kolem roku 1790. V průběhu 19. století se ruleta v kasinech stala oblíbenou hrou po celé Evropě díky francouzským bratrům Francoisovi a Louisovi Blancovým. V roce 1843 otevřeli kasino Kursaal ve městě Bad Homburg s novým kolem s jedinou nulou. V roce 1863 získal Francois Blanc herní licenci v Monaku a udělal z Monte Carla nejlepší kasino v období před 1. světovou válkou. Díky kolu rulety s jednou nulou bratrů Blancových se stala hra tak populární (a výnosnou, dokonce i při menší výhodě kasina), že se objevila legenda o smlouvě bratrů s ďáblem, podle které vyměnili své duše za 'tajemství kola'. K legendě přispělo i to, že součet čísel na kole rulety je 666. (Legenda samozřejmě pohodlně pomíjí fakt, že zlepšení Blancových, při kterém vynechali 00, nemělo na celkový součet žádný vliv.)
Historie blackjacku
Současná popularita blackjacku vychází z lákavé možnosti, že hráči mohou dosáhnout výhody a přechytračit kasino. Bestseller Dr. Edwarda O. Thorpa Beat the Dealer dramaticky zvýšil počet hráčů kasinového blackjacku i úroveň jejich dovedností. Blackjack je také po více než 50 let oblíbenou kasinovou hrou matematiků a analytiků. O blackjacku toho bylo napsáno více než o jakékoli jiné kasinové hře. Dříve než se rozšířila popularita online pokeru, byl blackjack mnohem oblíbenějším předmětem analýzy než poker.
Ve všech analýzách blackjacku ale většina autorů věnovala jen velmi malou pozornost jeho historii. V roce 2006 prozkoumal přední odborník v oblasti blackjacku, Arnold Snyder, v knize The Big Book of Blackjack(Velká kniha o blackjacku z nakladatelství Cardoza) původ blackjacku a hry, které mu předcházely. David Parlett – britský autor a vynálezce her také publikoval knihy i online práce o historii blackjacku.
Blackjack charakterizují následující vlastnosti: balíček karet, hráč hraje proti dealerovi, vítěze určuje číselná hodnota karet.
Historie blackjacku: počátky
Nejstarší hrou s těmito prvky byla španělská hra nazývaná veintiuna (21). Miguel de Cervantes, světoznámý autor Dona Quijota, o ní píše v knize Roháček a Stříšek (Rinconete y Cortadillo), která byla vydána jako jeho dvanáctá z Příkladných novel v roce 1613. Hazardní hra pojmenovaná veintiuna se objevuje v písemných zmínkách už z roku 1440 (ačkoli se jedná o několik různých her podobného jména).
V průběhu 17. století se v Anglii hrála varianta této hry pod názvem Bone Ace. V Cervantesově příběhu i v Bone Ace, jak ji popsal Charles Cotton v knize Complete Gamester (1674), se eso počítá jako jedna nebo jedenáct. Francouzský předchůdce blackjacku pojmenovaný Quinze (15) se poprvé objevil v 16. století a byl velmi populární ve francouzských kasinech až do 19. století. Na počátku 17. století se hrála italská karetní hra sette e mezzo (7 a 1/2). Sette e mezzo se hrála s balíčkem 40 karet (bez osmiček, devítek a desítek). Hodnota zbývajících karet odpovídala jejich číslu, karty s obrázkem se počítaly jako polovina.
Další francouzská hra Trente-et-quarante (30 a 40) se hrála v lázeňských kasinech Belgie kolem roku 1780. Trente-et-quarante se na rozdíl od většiny dřívějších her hrála proti herně, takže kasino hrálo proti hráči a získávalo nebo vyplácelo sázky hráčů. Byla to také první verze hry, která nabídla pojištění.
Pravidla moderního blackjacku se smíchala dohromady v polovině 18. století ve francouzské hře vingt-un (nebo Vingt-et-un „21“). Mezi nadšené propagátory hry ve Francii na konci 18. a začátku 19. století patřili i Madame Du Barry a Napoleon Bonaparte.
Historie blackjacku: 19.–21. století
V Americe 19. století pak kasina přijala dvě pravidla, která zlepšila šance hráčů ve hře: dovolila hráčům vidět jednu z dealerových karet a zavedla povinnost dealera vzít další kartu, pokud je jeho handa 16 a méně, a stát na 17 a více. Na počátku 20. století se hra stala známější jako blackjack díky akci (krátce zkoušené, ale rychle zrušené), kdy se vyplácel bonus hráči, který vytvořil 21 z pikového esa a černého kluka (pikový nebo křížový kluk, anglicky black jack).
Po populárním vědeckém výzkumu Dr. Thorpa a dalších hráčů a analytiků se blackjack stal nejoblíbenější stolní hrou v kasinech. Ačkoli byl pro kasina rozvoj základních strategií a počítání karet prospěšný, v praxi je obecně zakazovala. Přestože soudy opakovaně rozhodly, že počítání karet není podvodným jednáním, mají kasina v mnoha oblastech právo zakázat hráčům z jakéhokoli důvodu přístup. Jednotlivá kasina také upravují pravidla blackjacku (někdy i mezi jednotlivými stoly): různý počet balíčků karet, rozdílný okamžik přemíchání karet (deck penetration), zda kasino bere další kartu nebo stojí na soft 17, limity na rozdělení a dvojnásobek a to, zda nabízejí nebo nenabízejí možnost vzdát se.
Knihy jako The Big Player (1977) od Kena Ustona a Bringing Down the House (2002) od Bena Mezriche popsaly, jak týmy lidí počítajících karty v blackjacku vyhrály (a občas prohrály) celá jmění. Mezrichova kniha se stala pod názvem 21 filmovým hitem.
Historie kostek
Název pro kostky – craps – je amerikanizovanou verzí slova crabs z Francie 19. století. Crabs byl název pro dvě esa – nejnižší možný výsledek hodu ve hře hazard, ze které se vyvinula moderní verze kostek. Podobně je francouzské slovo crapaud, neboli ropucha, odkazem na pozici lidí hrajících kostky, kteří jsou v podřepu nad podlahou nebo chodníkem, aby lépe viděli výsledek hodu.
Historie kostek: počátky
Hry v kostky jsou tu ovšem od úsvitu zaznamenané historie. Archeologové vykopali šestistranné kostky v Mezopotámii (v severním Iráku) z doby až 3 000 let př. Kr., na kterých byly tečky místo čísel. Kostky se našly i v Pompejích a mramorové kostky z roku 600 př. Kr. nalezli v Egyptě. Kostky byly někdy vyřezávány z prsních kostí prasat a patních kostí ovcí, které mají tvar kostky. z nich pochází název rolling the bones (házet kostmi). Řada římských vladařů milovala kostky. Při překročení řeky Rubikon prohlásil Julius Caesar slavnou větu „Kostky jsou vrženy“. Claudius si dal vyrobit speciální stůl, na kterém hrál kostky při cestách ve svém voze. Caligula byl proslulý tím, že těžce snášel prohry. O Nerovi se vědělo, že sázel peníze z pokladny svého lidu na pár hodů kostkou.
Z Arabského poloostrova pochází původní hra s kostkami nazývaná azzahr, ze které se vyvinula hra hazard. První záznamy o hře hazard pocházejí z dvanáctého století a je o ní zmínka dokonce v Chaucerových Canterburských povídkách, ačkoli hra se dá vystopovat až do doby křížových výprav. Komplikovaná pravidla hry hazard se v průběhu let rozvinula do stolní hry, která snadno zapadla do repertoáru prvních kasin. Francouzští hráči přivezli hru přes New Orleans do Ameriky.
Historie kostek: 19.–21. století
Dnešní podoba kostek se začala formovat v době, kdy John H. Winn představil možnost sázky „don't pass“ a dal kasinům ve hře výhodu, aniž by se musely uchylovat k podvodům, což byl častý problém kasinových her v Americe v 19. století, které poskytovaly kasinům jen velmi malou výhodu. Ačkoli kostky jsou zjednodušenou verzí původní hry hazard, rozvoj hry pokračoval a začala nabízet početné možnosti sázek a atmosféru skupinového sázení, kterou vytváří střelec (anglicky shooter) házející kostkou a vyhrávající peníze pro všechny hráče. Vojáci zpopularizovali hru v průběhu 2. světové války, kdy hráli pro lepší kontrolu kostky na armádních dekách.
Historie automatů
19. století
Zařízení na mince v kasinech a dalších herních místech se v posledním desetiletí 19. století rozvíjela současně v Anglii i USA. Na obou stranách oceánu se automaty staly oblíbenými, protože zapadaly do trendu „automatických“ zařízení v každodenním životě. Generace vynálezců v oblasti automatů také vytvořila fonografy, filmy, pokladny a prodejní automaty.
Článek Punch z roku 1890 satiricky popisuje každodenní život v nejbližší budoucnosti „From the Diary of the Automatically Conducted“ (Z diáře automaticky řízeného). Článek začínal „V 7 ráno jsem zvednut z automaticky vyrobené postele a postaven na podlahu. Pak jsem uchopen a přesunut do křesla pro automatické oblékání, umývání a holení, načež jsem oblečen, vyzvednut do jídelny, kde mě nakrmí automatický soukromý podavač snídaní“.
Hrací automaty v letech 1900 – 1960 obsahovaly tyto obvyklé prvky: místo pro vložení jedné mince, okno se třemi válci, na kterých se nacházela řada symbolů, páka, která po zatažení spustila sekvenci roztáčení mechanických válců, výplaty za seřazení určitých kombinací symbolů a automatické vyplacení mincí strojem.
První patent mincovní hry s otáčejícími koly byl udělen v Anglii. V roce 1887 vyvinul William Oliver hru s tématikou koňských dostihů, ve které se hračky koní pohybovaly na soustředných mechanických kolech. O dva roky později si Anthony Harris patentoval otáčející se hru, která se upevňovala na stěnu.
Ve stejnou dobu vyrobila v San Francisku skupina mechaniků vedená Charlesem Feyem první automat, jak ho známe dnes. Feyův Liberty Bell se stal základem (a dokonce pojmenováním) populárních automatů na několik dekád. Tato generace přístrojů obsahovala tři otáčející se válce, páku, za kterou se tahalo, hru za jedinou minci a výplaty za stejné symboly srdcí, pik, kár, koňských podkov a zvonečků. Na každém válci bylo 10 symbolů, které dohromady tvořily 1 000 kombinací. První verze vyžadovala výplaty ručně, z nichž nejvyšší byla dvacet nikláků za seřazení tří zvonečků. Během dekády byly Feyovy přístroje vylepšeny o válce, které se zastavovaly postupně (čímž se zvýšilo napětí hráčů), a automatické výplaty.
V první dekádě 20. století vyvinul Herbert Mills z illinoiského Chicaga v USA hrací automaty, které kopírovaly Feye, ale měly přidané funkce, aby obstály v případě právních sporů. Millsovy přístroje rozšířily válce na 20 symbolů a nabídly 8 000 možných kombinací. (Aby se jeho přístroje odlišily od těch Feyových, Mills použil symboly třešní, pomerančů, citrónů a švestek, které vedly k přezdívce „ovocné přístroje“, která si udrželo popularitu až do dnešních dní, zvlášť ve Velké Británii.) Měly také větší okénka, takže hráči mohli sledovat kombinace, které '„těsně minuli“ nad a pod výherní řadou.
1960s
Bally odstartoval v 60. letech revoluci v hracích automatech hrou nazývanou Money Honey. Hra Money Honey vstoupila na trh na konci roku 1963. S využitím pokroku v elektronice změnil Bally hrací automaty tak, aby odpovídaly obrazu bulváru Strip v Las Vegas: jasné barvy, blikající světla, hlasité zvuky a příslib rychlé akce. Money Honey také obsahoval mincovní násypku (přihrádku, která dokázala udržet i více než 2 500 mincí) a kovovou misku ve spodní části, do které se hlasitě odsypávaly výplaty rychlostí šest mincí za sekundu. Kolem roku 1968 dodával Bally automaty do 94 % kasin v Nevadě. Tyto přístroje také nabídly hru o více mincí naráz.
Ballyho úspěch vyvolal mnohem větší popularitu hracích automatů v Las Vegas a povzbudil konkurenci k vývoji odlišných a lepších přístrojů. Elektrické funkce Money Honey odstartovaly v automatech trend posunu k elektronickým a následně počítačovým součástkám.
1980s
V roce 1979 založil Ballyho distributor William „Si“ Redd firmu International Gaming Technology (IGT), která do konce desetiletí ovládla inovace v hracích automatech i prodeje. Krátce po založení IGT představila firma první hrací automat s video pokerem.
Mezitím vyvinul počítačový technik Inge Telnaes počítačový program, který řídil hrací automat na základě generátoru náhodných čísel (RNG) namísto fyzicky roztáčených válců. Tyto programy „virtuálních válců“ umožnily nabízet jackpoty s astronomickými výplatami a přitom si zachovat ziskovost. IGT si v roce 1984 zakoupily licenci k této technologii. V roce 1986 představila Megabucks – největší a nejoblíbenější automaty s progresivním jackpotem. Přístroje Megabucks jsou propojeny přes celý stát Nevada.
1990s
V roce 1992 představil Bally Game Maker, video herní automat, který hráčům umožnil vybírat mezi různými hrami automatů (a her video pokeru) a částkami. Game Maker a úspěch IGT s hrami video pokeru vedl k zvýšenému využití video animací (s tlačítky později nahrazenými dotykovými obrazovkami, přičemž páky nebyly nikdy úplně nahrazeny).
Na přelomu tisíciletí začaly hrací automaty nabízet výplaty více řad a bonusové události, které spouštěly další obrazovky nebo herní funkce. Australská firma Aristocrat Leisure Ltd. se stala průkopníkem video herních automatů (v Austrálii známých také jako Pokies), které nabídly výplaty více řad. WMS Gaming a jeho populární video herní automat Reel 'Em In zvýšil zájem také o video animace a bonusové události.
Bonusové funkce byly ze začátku jen kolem ve stylu rulety v horní části přístroje, které se spouštělo určitou kombinací válců. Bally poprvé nabídl tento bonus na přístroji Wheel of Gold. V roce 1997 IGT zakoupilo licenci k užití populární americké TV showWheel of Fortune (Kolo štěstí) pro hrací automaty. Přístroje Wheel of Fortune obsahovaly vzhled TV show a zvuk diváků skandujících „wheel … of … fortune!“, když hráči trefili kombinaci otevírající možnost roztočit kolo. Wheel of Fortune se stal nejoblíbenějším hracím automatem v historii. Zároveň zahájil éru „tematických přístrojů“. V roce 1998 nabídlo IGT první automaty Elvis.
21. století
Posledních několik let završilo přerod automatů. Ačkoli přístroje původně začaly vypadat a pracovat jako prodejní automaty, nyní mají jednoduchý a zároveň komplexní design osobních počítačů a domácích herních a zábavních systémů. Tak jako žetony nahradily hotovost v jiných kasinových hrách, kredity a lístky nahradily mince v automatech. Na konci 80. let začaly přístroje využívat digitální počítadla zaznamenávající mince, které vložili hráči a mají jim být vyplaceny. V následujícím desetiletí začaly automaty přijímat kromě mincí a kovových žetonů i bankovky. (Mnoho kamenných kasin dnes funguje zcela bez mincí.) Odklon od mincí byl dokončen v době, kdy se v automatech v násypku objevil systém čteček TITO (lístek dovnitř/lístek ven). Hráči mohou vkládat bankovky nebo lístky zastupující kredit. Přístroje vydávají lístky s kreditem namísto mincí. Kasinové kiosky podobné bankomatům umožňují hráčům směňovat hotovost na lístky s kreditem a nazpět lísky za hotovost.
Historie baccaratu
Historie baccaratu: počátky
Kořeny baccaratu se datují až do konce 15. století. Italská hra s názvem baccarà (to znamená nula) byla populární v mnoha malých i velkých italských městech. Vypůjčili si ji Francouzi a změnili ji jméno na baccarat. A jak si kasinoví hráči v Evropě vyžadovali více karetních her, rostla i popularita baccaratu.
Historie baccaratu: 19.–21. století
Hra se stala poměrně populární v období vlády Krále slunce, Ludvíka XIV, který ji představil šlechtě. V 18. století se baccarat dostal také do nabídky kasinových her v britských kasinech. V 19. století byl také oblíbenou hrou v Monte Carlu.
Baccarat získal svůj současný nádech elegantní kasinové hry o vysoké sázky ve filmech Jamese Bonda. Super špión hraje baccarat ve filmech Dr. No (1962), Thunderball (1965), Casino Royale (1967), v tajné službě Jejího veličenstva (1969), Jen pro tvé oči (1981), Povolení zabíjet (1989) a Zlaté oko (1995).
Do dnešních dní si zachovaly popularitu tři verze baccaratu. Varianty baccaratu chemin de fer a banque zůstaly oblíbené ve Francii a Monte Carlu, zatímco punto banco je běžná v kasinech Severní Ameriky stejně jako ve Spojeném království. Všechny tyto hry se vlastně hrají podobně, pouze s drobnými odlišnostmi ve způsobu, jak se rozdávají karty. Zatímco oddělení pro hráče vysokých sázek ve všech kasinech nabízí jednu z těchto variant, prostory určené pro běžné hráče nabízí mini baccarat, menší stůl s nižšími limity.